ČÍM MENŠÍ PEJSEK, TÍM VĚTŠÍ ŘEV! aneb Rozhovor s Lenkou Pištěckou o tom, proč se bojíme zpívat

Když jsem hledala svou učitelku zpěvu, nevybírala jsem podle počtu zahraničních stáží, curricula plného jmen slavných muzikantů a výčtu prominentních koncetních síní. Nevyžadovala jsem ani vědecky podloženou pěveckou techniku. Vybrala jsem si prostě někoho, kdo ze všech lidí v mém okolí nejkrásněji zpíval. Až později jsem zjistila, že Lenka je taky báječná pedagožka, která dokázala z pípajícího uzlíčku (mě) vykouzlit sólistku, ale hlavně taky někoho, kdo se nebojí říct občas něco nahlas. Dnes Lence pokládám stejné otázky, jaké jsem měla tenkrát, protože si myslím, že ty odpovědi by si zasloužil slyšet úplně každý.

Při našem prvním setkání jsi mi říkala, že učíš lidi, aby se předně nebáli zpívat sami před sebou. Kde bys řekla, že tahle obava vzniká?

Když se narodí děťátko, tak z něj hlas vychází přirozeně a mohlo by to tak být i dlouho. Ale domnívám se, že postupem času může vzniknout strach, a to díky snaze nás dospělých vést je, vštípit mu různé zvyky, jak se má chovat, co má nebo nemá dělat, co „je správné“.

Maminka se třeba může bát, že dítě vzbudí tatínka, babička nemá ráda křik, paní učitelka ve školce chce, aby bylo hodné. Ovšem za „hodné“ dítě se běžně považuje to, které sedí a nic nedělá, ne to, které běhá, pokřikuje a je zkrátka živé.

A tak se v podvědomí malého človíčka zrodí pocit, že tohle nesmím, to bych neměl, tedy nějaký strach – ale vlastně vyvolaný strachem těch druhých, kteří se ho snaží vést způsobem, aby někdo neřekl, že mají nevychované dítě.

Takže v podstatě se můj hlas může zadrhnout proto, že si začnu myslet, že bych neměla být nahlas, protože maminka si myslí, že ostatní si myslí, že se to nemá? :-D

S trochou nadsázky ano. Když půjdu hlouběji, můžu ten pocit maminky (nebo kohokoliv, kdo nás v dětství vede) nazvat strachem – ale můžu ho nazvat také pocitem nedostatečnosti. Protože my dospělí se často snažíme být dostateční. Můžu říct i z mého mateřství, že pocit, že čekám dítě, byl vlastně pocitem, že konečně i  jsem dostatečná.

Kdy tě vlastně napadlo nějak víc uvažovat o tom, jak souvisí zpěv a psychika?

Viděla jsem to u svého syna. Byl se mnou nejvíc doma, protože byl nejmladší. A strašil mi žákyně, protože perfektně zazpíval, co jsme spolu opakovaly. Nejdřív to zparodoval a pak zazpíval, jak bych to chtěla. (Žákyně říkaly, že by mělo být zakázané, aby je čtyřleté dítě opravovalo!)

Pak přišel do školky a ze dne na den se mu začal hlas lámat ve vyšších polohách, ačkoliv předtím vyzpíval úplně skvěle cokoli. A najednou zpívat téměř přestal … Teprve potom jsem si to začala připouštět i u sebe.

V roce 2006 založila Lenka Chlapecký pěvecký sbor Bruncvík. Nakonec mě zblbla tak, že jsem s tou bandou jela na tábor! A to byl jen začátek. Od té doby jsme spolu prožili spousty hodin hudební nauky, různého muzicírování a her … a kdyby vás to zajímalo, najdete je třeba tady.

Myslíš, že některé psychické bloky ve zpěvu můžou vzniknout i v pozdějším věku (ne třeba jen v dětství, jak jsme o tom mluvily na začátku)?

Řekla bych, že ano. Někdo se například do hlasu schová, aby nebyl vidět, za jiný hlas, než ten svůj. Měla jsem třeba žákyni, byla to mladá, krásná žena a měla hlas hospodského povaleče (když to trochu shodím). Byla herečkou. Přemýšlela jsem o tom, co se vlastně stalo v té duši, že potřebuje na první pohled éterická bytost mluvit takovým hlasem. Možná to mohla způsobit snaha být in v té „trošku veselejší“ partě na konzervatoři.

A může jít i obecně o snahu zamaskovat svoji citlivost, zranitelnost. Prostě ve snaze nedat najevo svou křehkost, vydávám hrubý hlas. To vlastně vidíme krásně u pejsků. Čím menší pejsek, tím větší řev!


Ty máš dlouholeté zkušenosti s vystupováním na veřejnosti. Jak vnímáš to, že se někdo třeba nebojí zazpívat si doma nebo před kamarády, ale jakmile vstoupí na pódium, tak ze sebe nevydá tón?

Myslím, že v takovém případě třeba nemusí jít o strach, že uslyším svůj hlas, ale ten jeho zvuk mě může zpětně jaksi zaskočit. Zkrátka nejsem připravená na jeho mocnost. Na to, že jsem slyšet a že vlastně můžu všem něco říct!

Učila jsem dva chlapečky, u kterých sólové hodiny byly zpočátku jen terapií, aby se vůbec dokázali prosadit jako osobnosti mezi ostatními. Oba přitom byli nabití sdělením. Ale oba byli vyděšení, že by je bylo slyšet …

Můžu tedy mít jednak strach z toho, že je mne slyšet. Anebo jiný: bojím se udělat chybu! To není zbabělost, ale hrůza z toho, že svou chybou vlastně ostatním vše zkazím.

A co když někdo nemá vůbec žádný hudební sluch? Má vůbec smysl, aby začal zpívat?

Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by opravdu neměl hudební sluch. Myslím, že takový defekt má málokdo. Protože člověk, který to o sobě řekne, tak druhé slyší dobře.

Ale že se netrefím do tónu, to vůbec nesouvisí se sluchem. To je věc nejistoty.

Je to jako s houslemi. Když sáhnu na struny opatrně a nejistě, tak nevyloudím tón. Ale když je stisknu pevně, nástroj se rozezní.

Může to prakticky znamenat, že když chci zpívat čistě (ne falešně), tak mi může pomoct například precizní výslovnost?

Není to jenom o výslovnosti, ale záleží hodně i na tom, kolik místa v sobě tomu tónu dám (když to řeknu nehudební řečí). Pokud v sobě nemám prostor, to znamená, jsem úplně sevřená, pak nemůžu tón vyloudit. Ve chvíli, kdy se mu víc otevřu, „pustím ho do celého těla“, tak zazní.

A ještě příklad z Bruncvíku – jeden celkem nenápadný hoch dlouho distonoval, ale byl „dobrým duchem“ sboru a rád do něj chodil. Pak si hrou na flétnu dodal odvahu, začal cítit svoji důležitost a dnes zpívá naprosto cokoliv.


… A takhle bychom si s Lenkou dokázaly povídat celé hodiny. Po tom, co jsme důkladně vytěžily téma „PROČ TO NEJDE“ budeme v příštím článku pokračovat povídáním o pěvecké technice, aneb, „JAK TO UDĚLAT, ABY TO ŠLO“ :)) .

Pokud si chcete být jisti tím, že vám článek neunikne, zapněte si prosím sledování facebookové stránky Z nemoci k moci, kde o něm budu informovat.

Baví mě téma lidské moci. Co všechno krásného ještě můžeme a jenom si to neumíme dovolit? Nejvíc mě zajímá, co dokážeme ve spolupráci se zvířaty a s hudbou. Můj příběh si přečtěte tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.