Prostě to necítím

Kdysi jsem bojovala s tím, že jsem se nedokázala naštvat. Bála jsem se, že když se nedokážu naštvat, tak nebudu moct nikdy hrát divadlo. A já tehdy měla velkou touhu hrát divadlo. Dneska mi stačí třeba strašit na táborové bojovce, ale hlavně, že je to role!

Tehdy jsem si neuvědomovala jednu věc. Totiž, já jsem se naštvat dokázala. Jenže jsem si toho nevšimla. Danou emoci jsem zkrátka neprocítila, a tak zůstala uvězněna hluboko ve mně.

Každý to má jinak. Někdo se nedokáže dojmout, druhý rozčílit, třetí zamilovat. Domnívám se, že to všechno má stejný základ. Blok v prociťování.

Začíná to jednoduše. Emoci si prostě ZAKÁŽU. Když jsem se jako dítě naštvala, nesetkalo se to zrovna s kladným přijetím, znáte to. :-D Navíc, viděla jsem, jak se nějací lidé kolem mě naštvali a řekla jsem si:

(omlouvám se všem esteticky laděným čtenářům 😬 🤦‍♀️ )

Jenže co z toho vzešlo, byl v podstatě citový chlad.

Návrat do fáze prociťování mi často připadá jako nekonečný proces, protože pokaždé zjistím, že mohu cítit ještě víc. Je to spíš takové noření se do stále hlubších úrovní. Co mi pomáhá, jsou následující tři body. První dva se týkají toho, co si zpravidla musím uvědomit, aby si danou emoci vůbec dovolila.

Člověk se někdy bojí, že když danou emoci procítí, bude ji muset i projevit. To jsou ale dvě rozdílné věci.

Když si dovolím se zamilovat* (více v P.S.), nemusím hned skočit na prvního muže, který se mi zalíbí. Když si dovolím dojmout se, nemusím se okamžitě rozbrečet a rozpatlat si řasenku po celém obličeji. A když si dovolím naštvat se, nemusím hned útočit.

To znamená, procítit je v pořádku. A jestli tu emoci následně i projevím, záleží na mé svobodné vůli.

Ohledně vzteku jsem se hrozně bála, že když si ho dovolím, tak mě začne ovládat. Představovala jsem si sama sebe, jak práskám dveřmi, kopu do všeho kolem, rozřezávám péřové polštáře a příšerně u toho ječím. Neříkám, že jsem od té doby neměla pár slabších chvilek, ale zdaleka to nebyla taková katastrofa.

Fakt je ten, že neprocítěná emoce nás ve skutečnosti ovládá dnes a denně. Zapisuje se do našeho fyzického těla, do našeho podvědomí, způsobuje nám nemoci a bere nám chuť do života.

Naopak s procítěnou emocí už se dá pracovat.

U zmíněného vzteku mi pomáhá, když si uvědomím, že já nejsem ten vztek. Já ho jenom cítím. A není to ničí chyba. Je to jenom zpráva pro mě: něco se ti nelíbí. Nebo naopak, když cítím třeba radost: něco se ti líbí. Někdy nevíme, CO … a tady přichází na řadu kafíčko s kamarádkou, která si toho, co se mi líbí/nelíbí zpravidla všimla už dávno. :-D

Dřív jsem si své emoce brala příliš osobně, za některé jsem se styděla a nedokázala o nich mluvit. Takže mi pak nikdo nemohl pomoct a já se trápila úplně zbytečně. Mým největším přáním bylo, vůbec tu emoci necítit … což se splnilo.

Když mám blok v prociťování, většinou mi nestačí o něm jenom přemýšlet, meditovat a uvědomovat si ho. Musím ho nějak dostat ven z těla! V báječné knize Anatomie emocí píše Stanley Keleman o tom, jak se do nás naše myšlenky, zkušenosti a emoce doslova vtělují.

Člověk pak může právem propadat zoufalství, když už si stran svého problému všechno uvědomuje, všechno ví, všechno chápe, ale stejně – nic necítí. Vnímám to tak, že třeba do struktury shrbeného těla se pocit sebejistoty jaksi nevejde. Nepasuje tam.

Někdy dokážu změnou psychiky změnit své tělo. A mám zkušenost, že to jde i naopak. Změnou těla dokážu změnit svou psychiku. Dnes už existuje mnoho metod a technik, které s tímto principem úspěšně pracují.

Se mnou nejvíce pohnuly hodiny zpěvu, které byly v podání mé pedagožky Lenky Pištěcké skoro sportovní událostí (představte si že skáčete snožmo do schodů a u toho se snažíte zpívat, s tužkou v puse … tak to asi mluví za vše :-D). Ale myslím, že nesmírně pomáhá i tanec, různé týmové hry nebo třeba bojová umění. V poslední době mě také zaujala metoda EFT, která spočívá v prostém poťukávání na reflexní body na obličeji.

Věřím, že každý má kompletní balíček emocí už od začátku v sobě. Krásné je, že když nějakou z nich necítíme, nemusíme ji vyrábět, anebo dokonce předstírat. Stačí si ji dovolit, přidat nějaký ten pohyb … a ona přijde sama.

*P.S. Já vím, že s tou zamilovaností je to složitější. A že tento stav nemohu jen tak zúžit na pojem “emoce”. Ale zažila jsem dobu, kdy jsem zamilovanost na emotivní úrovni skutečně nedokázala pocítit, podobně jako to naštvání. A tyhle tři body (mimo jiné) mi skutečně pomohly. Takže jsem ji jako příklad přihodila k dobru.

Baví mě téma lidské moci. Co všechno krásného ještě můžeme a jenom si to neumíme dovolit? Nejvíc mě zajímá, co dokážeme ve spolupráci se zvířaty a s hudbou. Můj příběh si přečtěte tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.